středa 7. října 2015

Sedněte si a rozjímejte...

Stereotyp z filmu jehož děj se odehrával na jihu Francie, v prosluněné Provance nebo v parné Itálii – postarší pán sedí se sklenkou červeného vína před svým domem nebo restaurací a několik hodin jen tak popíjí. Občas si některý čte noviny, ale v převážné většině jen tak sedí a sledují. Je to tak i ve skutečnosti? Netuším. Možná ano, možná ne. Kadopádně jsem to nikdy nechápala. Považala jsem to za největší ztrátu času a kterýkoli film, ve kterém se taková scéna objevila, mě spíš vytáčel než uklidňoval. Jak může někdo takhle mrhat časem? Několik hodin jen tak sedět a nedělat nic užitečného....
Pochopila jsem záhy. Jakmile si totiž v dnešní hektické době vyšetříte chviličku jen pro sebe, objevíte jednu důležitou věc – přesně to je občas potřeba. A pak se takových chvilek nebudete chtít vzdát. Stanou se vaší každotýdenní nutností. Už to bez nich prostě nejde. Navyknete si na těch několik desítek minut jen pro sebe, své myšlenky, sny a plány. Noříte se do nich, nahlížíte na ně z různých stran a úhlů a nikdo vás neruší.
Jak to souvisí s těmy gentlemany z jihu? Oni dělají totéž. Sledováním svého okolí probouzí dávno zapomenuté nápady. Žena, která projde v letním dni okolo jejich zeleně natřeného dřevěného stolku, na kterém je postavena sklenka vína společně s talířkem tvrdého sýra, jim připomene starou známou. Děti výskající při hře v horkém odpoledni jim zase připomenou, že už dlouho nemluvili se svými dětmi, které žijí v různých koutech světa. Zvony odbíjející „celou“ vzkřísí vzpomínky na svatební zvony, které před tolika lety zněly na počest jejich vlastní svatby. To vše vytvoří mix vzpomínek, hodnocení dosavadního průběhu života a nových očekávání.

Jakýkoli podnět může člověka stáhnout do spirály dalších a dalších myšlenek. Anebo  také ne. Třeba jen tak sedět a nechat přítomnost plynout bez toho, aby odkazovala na minulost nebo budoucnost. Jen si vychutnávat dobrou kávu, dortík a sledovat svět kolem zklidněnýma očima, neuspěchanou myslí a s úsměvem na tváři. Tyto chvíle jsou totiž jen a jen naše. Nikdo jiný nám je nemůže vzít. Pokud po nich toužíme, stačí si je vytvořit a náležitě užít.
Tohle byli moji jediný společníci poslední páteční odpoledne. Užila jsem si to. A jak! :)
Najděte si ve svém nabitém programu chvilku pro sebe. Sedněte si a rozjímejte. Vaše tělo a mysl to ocení, to vám slibuji! :)

Vaše B.

2 komentáře: