Žirafa, která se ztratila ve
večerních hodinách v malém anglickém městě, se našla.
Mladá žena vracející se
z pozdně odpolední návštěvy fitness centra zjistila, že postrádá svou
žirafu, až těsně před vchodovými dveřmi. Zní to zcela neuvěřitelně, ale tento
narozeninový dárek, jenž obdržela před pouhými dvěma dny se zatoulal během cesty
domů. Žena se okamžitě vrhla do pátrání po své zvířecí kamarádce, ale denní
doba a konkrétně zapadající slunce bylo proti ní. Tma, vkrádající se do života
všech v tomto městě, celé pátrání značně komplikovala. Ani světlo moderní
techniky v podobě mobilního telefonu nebylo dostatečnou náhradou denního
světla.
Obyvatelé dané ulice, ve které se
celé drama odehrálo, jsou však vstřícní a nápomocní. Postarší obyvatelka domu
na konci ulice podpořila snahu hledající ženy. Ze svého domu vzala dvě velké
lampy a společně pročesávaly nejbližší okolí. Mladý muž, který celou skupinku
pozoroval, neváhal a přispěl se svou troškou do mlýna – rozsvítil reflektory
svého vozu a připojil se k hledající dvojici. Dlouhé desítky minut celá
skupinka pročesávala sousedství, prohlížely každé zákoutí, ve kterém by se
žirafa mohla nacházet. Ale pátrání bylo neúspěšné.
Majitelka ztracené žirafy několikrát
poděkovala svým sousedům, kteří ji v jejím hledání podpořili, a zdrceně se
vydala k domovu. Dle jejích slov bylo tato noc její nejhorší za posledních
několik dní. Nedokázala se na nic soustředit. Smutek a stesk byli neoddělitelnou
částí jejího večera. Jako nejhorší část celé tragédie považuje fakt, že žirafa
byla dárkem od dobré přítelkyně, který měla ve svém vlastnictví teprve druhý
den. Chtěla tento svůj „poklad“ ponechat doma, ale přítelkyně ji přemluvila,
aby se s žirafou vydala za vchodové dveře svého domu. Byla by prý škoda
držet ji celé dny mimo oči celého světa.
Dalšího rána se mladá žena rozhodla
pokračovat v pátrání. Do zaměstnání se vydala s dostatečným časovým
předstihem, měla v plánu znovu projít okolí a porozhlédnout se po své
ztracené kamarádce. Několik minut se zdálo, že jsou všechny naděje ztraceny.
Vše nasvědčovalo tomu, že není možné ztracenou žirafu najít. A pak se její
srdce na chvíli zastavilo. Uviděla ji. Uviděla ji, jak leží na chodníku, zcela
osamocená. Strávila celou noc venku, bez přístřeší, bez zázemí, bez své
milující majitelky. Ležela zcela nehybně.
Srdce se znovu rozeběhlo. Žirafa
byla nalezena. Ztracený přívěšek může být znovu připnut ke klíčům....
Stupidní? Ano! Bláznivé? Zcela
jistě! Nesmyslné? Ani náhodou!
Znáte ten pocit, když ztratíte
jakoukoli maličkost, která vám je drahá? Může jít o oblíbenou tužku, sponku do
vlasů, náušnici, prostě cokoli. Cítíte se prostě nanic. Všechno je špatně, máte
pocit, že ten bezva den se zvrhnul do noční můry. Lpět na maličkostech lze
považovat za slabost. Anebo naopak ze silnou stránku – nepotřebujete
k životu drahé obrovské dárky, které ohromí celé vaše okolí. Stačí vám ta
obyčejná propiska, se kterou jste úspěšně napsali písemnou část maturitní
zkoušky. Sponka, kterou jste měli ve vlasech na vašem prvním rande. Náušnice,
které jste sehnali v nehorázné slevě, ikdyž jste v to už ani
nedoufali po těch dlouhých měsících, kdy jste je měli vyhlídnuté a chodili se na
ně koukat do výlohy.
Pro mě takovou maličkostí byl právě přívěšek žirafy. Možná
to nevíte, možná ano, ale žirafa je moje oblíbené zvíře. Jsem jí skoro posedlá.
Cokoli se žirafou je roztomilé a já to chci mít doma. Nerozhlašuji to všude,
ale lidé v mém nejbližším okolí to mohou zaznamenat, pokud mě alespoň
občas poslouchají. A jedna z mých kamarádek mě očividně poslouchala. Na
narozeninové oslavě mě překvapila nádherným dárkem, pro někoho blbost, pro mě
hodně osobní dárek, který mi vykouzlil úsměv na tváři. Radovala jsem se ze své
žirafky a malého B. Nechtěla jsem je dát na klíče, bála jsem se, že je ztratím
nebo zničím. Ale kamarádka mě přemluvila. Prý je hloupost schovávat ho a
přívěšek nevyužít. Musela jsem jí dát zapravdu. Nedává smysl něco schovávat do
šuplíku. Z dárků bychom se měli těšit. A pak jsem ten dárek po pouhých
dvou dnech ztratila.
Nedovedete si představit, jak
naštvaná a smutná jsem byla. Když jsem to říkala svým spolubydlícím, pousmáli
se celé pátrací akci a druhý den ráno mi popřáli hodně štěstí v hledání.
Asi sami vědí, jak nepříjemné je ztratit drahocennou maličkost. Anebo byli jen
slušní a chtěli mě podpořit. Tak jako tak, potěšilo mě to. Až dnes přijdu domů
z práce, kde právě teď píšu tento článek (Pssst! Nikde to neříkejte ;)),
pochlubím se jim, že hledání bylo úspěšné.
 |
| Už jste ji mohli vidět na Instagramu @letterBworld |
A druhé ponaučení? Ještě stále
existují lidé, kteří pomáhají. Ano, jde o úplnou blbost, ale ta starší paní,
která přinesla za svého domu lampy a pomáhala mi hledat, byla snad anděl.
Usměvavá, nechtěla to vzdát když já jsem to už někde uvnitř skoro vzdala. Pořád
kroužila po chodníku a hledala a hledala. Když jsem se rozhodla jít raději domů
a zkusit to nanovo druhý den, vypadala zdrceně stejně jako já. Její sounáležitost byla neuvěřitelná. Cestou
z práce mám v plánu koupit Thank you card, napsat jí krátký vzkaz a
tím jí poděkovat za její pomoc. Doufám, že jí taková maličkost zlepší den a
třeba se i díky tomu bude usmívat celý den ještě o něco víc. A ten mladý chlapík,
který nám rozsvítil světla svého auta a lehal si na zem, aby viděl pod sousední
auto, jestli není žirafa pod ním? Bohužel nevím kde bydlí, vynořil se odnikud,
nevím ze kterého domu vyšel. Ale pokud to zjistím, také ode mě dostane písemné
poděkování. Je to možná přehnaní reakce, ale jejich pomoc a soucítění
s mou situací mě prostě dostalo. Jediné co můžu udělat je poděkovat jim
takovouhle maličkostí, která jim, doufám, udělá radost. Protože oni pomohli
včera mě, a dnes třeba pomůžu já jim, tím že je ne chvilku vytrhnu z jejich
každodenních starostí a umožním jim zakroutit hlavou nad tou bláznivou holkou,
která v noci, uprostřed tmy chodí po ulici s rozsvíceným mobilem a
hledá svou ztracenou žirafu...
Žádné komentáře:
Okomentovat