úterý 9. února 2016

Chvíle tmy a beznaděje

3.11.2015
Někdy je musíme ze svého života nechat odejít. Ikdyž to hrozně bolí. I přesto, že nám to rve srdce na tisíc kousků. Má to tak být. Děje se to z nějakého důvodu. Ten je nám možná v tu určitou chvíli zatajen, ale my na něj později přijdeme.
Ostatní nejspíš nechápou proč z toho děláme takovou kovbojku.Ale každý si tím ve svém životě projde. Jednou nebo klidně i dvacetkrát. Ale dřív nebo později si tím projde. A ten pohled v očích. Těch pár milisekund než nasadí neproniknutelnou masku ho prozradí. Oči prozradí vše. Když se do nich pořádně podíváte, můžete z nich přečíst celý životní příběh. Zrcadlí se v nich nejskrytější pocity. Všechny pocity uložené někde hluboko uvnitř, zamčené v nitru každého z nás se skrz oči proderou na světlo světa. Kdo umí číst v očích, ten ví vše. Pozná radostné momenty. Ale také momenty plné smutku a beznaděje. Temné chvíle, kdy člověk neovládá sám sebe. Kdy myšlenky ovládají celé tělo. Pocity zastíní rozum. Nevíme co se děje kolem nás. Jsme potopeni hluboko ve vlastním světě kam nedopadá denní světlo. Nevnímáme zda je den nebo noc, teplo nebo zima. Hlad se neobjeví ani když celý den nic nesníme. Barevné listí na stromech, smích našich blízkých, ten nejkrásnější západ slunce jaký jsme kdy viděli, všechny maličkosti které nás činily šťastnými jsou bezvýznamné, bezcenné, zbytečné.
Nedokážeme se na nic soustředit, všechno nám je jedno. Život nám proplouvá mezi prsty. Jediné místo, kde žijeme je naše hlava. Ten malý prostor, kde toho je příliš. Jedna myšlenka přebíjí druhou. Útočí na náš rozum ze všech stran, najednou. Je to jako v úlu. Nedá se to vypnou, zastavit, utišit. Každým dnem je to horší a horší. Babráme se ve všem stále dokola. Přemýšlíme nad tím co by bylo kdyby.. V hlavě nám proběhnou tisíce scénářů k různým momentům v našem životě, které nás dostaly tam, kde právě jsme. Uvažujeme nad tím, co se dalo změnit. Co se mělo změnit. Co byla ta chyba. Ten osudový krok špatným směrem, který vynesl rozsudek nad naší budoucností. Spirála myšlenek v naší hlavě nebere konce. Noříme se dál do minulosti, představ a smyšlených okamžiků, které nás mají zachránit.Místo toho nám ubližují. Zraňují nás. Znovu a znovu. Stále dokola. Jako zaseknutá kazeta. Nekonečný repeat. 
Hlava je v jednom ohni. Chceme aby to přestalo. Aby už bylo ticho. Aby to celé skončilo. Ať to znamená cokoli. Ať pro to musíme udělat sebevětší hloupost. Prostě najít způsob jak z toho jednou provždy ven...
A pak roztáhneme křídla a budeme volní. Rozletíme se tam, kde chceme být. Převezmeme kontrolu nad svými pocity, sami nad sebou. Sami určíme, kam budou naše kroky směřovat. Sami rozhodneme kam chceme jít. A tím směrem půjdeme. Protože jsme volní. 

To zlé je už za námi. A před námi jen to dobré...


Rok. Přesně rok to trvalo než mi uzdravovací proces dovolil napsat tenhle článek. I tak brečím. Vybavuju si to všechno jako by to bylo včera. Ale ten pláč je očišťující. Vím, že až ukápne poslední slza, bude to zase o něco lehčí. Posunu se díky tomu pryč od téhle temné doby. Od těch měsíců tmy, bezmoci a beznaděje. Protože to je moment v mém životě, který už skončil a který splnil svůj účel. Posunul mě dál. Posílil mě. Pomohl mi uvědomit si, co je v životě opravdu důležité. Proč se chci každé ráno usmívat. Proč stojí za to žít. Proč jsem vděčná za svou rodinu. Za své rodiče, kteří mě vychovali jak nejlépe uměli. Pro bráchu, který mi sice občas leze na nervy, ale je to báječnej kluk. Pro všechny blízké a nejlepší přátele, kteří mi stáli po boku a podpírali mě, když moje nohy už tu tíhu nezvládaly. Ten okamžik neštěstí a zmaru mi ukázal jak šťastná vlastně jsem.
Protože až tehdy mi to došlo. Trvalo to dlouho, šlo to pomalu. Ale otevřelo mi to oči. 
Můžeme být za takové chvíle i rádi. S odstupem času je oceníme. Ta bolest nás posílí. Dá nám něco víc do budoucna. Zjistíme totiž, že čas se nedá vrátit. Že si musíme vše užít naplno a nikdy nelitovat. Protože když budeme litovat, nebudeme mít možnost prožít život úplně. A to nechceme.

Náš čas je omezený a nikdy nevíme kdy skočí a proto se nesmíme ohlížet dozadu. 


Naše oči musí směřovat dopředu. Za našimi sny, přáními. Za opravdovým životem. Minulost je minulost a svou budoucnost máme v rukách jen a jen my. Na nás záleží. My jsme ti silní, kteří převezmou otěže a určí směr.




9.2.2016
Nenávidím se za to, že to nade mnou má takovou sílu. Nesnáším to, chci s tím bojovat, zbavit se toho jednou pro vždy, ale poslední dobou mám pocit, že se to vrací. Že s každým krokem dopředu, za lepší budoucností, přichází 20 kroků zpět. Zpět do té hnusné doby plné pocitů, které mě málem zničily. Slíbila jsem si, že se tam už nikdy nevrátím, že už nechci cítit to, co mi tolik ublížilo. Že je to za mnou a v listopadu jsem tomu i věřila. 
Několik posledních týdnů mě ale přesvědčuje o opaku. Mám tam někde vzadu v hlavě majáček, který se pomalu ale jistě rozezněl až do síly neutišitelného pekla, bliká a houká jako pominutý. Je zvláštní jak dokážete někoho poznat, jak ho přečtete, jak dokážete šestým smyslem poznat, že je něco jinak, ikdyž jste toho člověka několik dlouhých měsíců neviděli, ani s ním nepřišli do jakéhokoli kontaktu.Všechny chvíle, které jste spolu prožili vytvoří spojení. A když někoho poznáte úplně, do nejmenšího detailu, nahlédnete do všech koutů jeho duše, už to tak bude napořád. Je jedno, jestli jste v jiném domě, jiném městě, v jiném státě - prostě víte, že se něco děje a dokonce i tušíte co se děje.
Někdy si připadám jako vědma. Anebo jako smolař, který si svými myšlenkami to zlé vlastně přivolá. Anebo mám jen nějakým zázrakem schopnost vycítit to, co přijde. A nenávidím to. Ubližuje mi to totiž dvakrát. Poprvé, když na to jenom pomyslím a podruhé, když se to opravdu stane. Jako dnes. Jako bych to tušila už od rána. Něco bylo jinak, špatně, pocit uvnitř mě byl nijaký. Bylo ve mně prázdno. Tak nějak všechno plynulo, ale jako bych tam nebyla. Věci se děly, ale já se propadala hluboko do nicoty. Do prostoru, kde nic není. Vakuum. Něco takového, ale milionkrát děsivějšího. Přitom to byl den, kdy se mi splnil další obrovský sen. Měla bych být šťastná. Asi trochu jsem, ale není to to opravdové štěstí, které jsem už kdysi zažila. Chybí mi to. To absolutní štěstí prostě zmizelo z mého života....
Přichází zpátky to, co už nechci znovu prožít. Bojím se, že to bude zase tak silné, jako před rokem. To, co se dělo před rokem bylo .. Nevím ani jak to vyjádřit. Je těžké jen si na to vzpomenout. Ale zažít to bylo neskutečně těžší. Nechci se znovu potkat se dnem. Odrazila jsem se od něj a nechci se k němu vrátit. Cítím ale, že se blíží.
Když vám ze života zmizí někdo, kdo pro vás znamenal celý svět, nezahojí se to. Nepřestane to bolet. Ať si každý říká co chce. Pokud někdo tvrdí, že to přejde, lže. Nepřejde to. Bude to bolet. Pořád. Jen se to naučíte vytěsnit. Ale všechno, co potlačíme, dřív nebo později vypluje napovrch a pak to udělá obrovské škody. A historie se bude opakovat. Srdce se bude znovu lámat, slzy potečou proudem a bude těžké dýchat. Ikdyž půjdete uprostřed noci do mrazivého vzduchu, budete se dusit. Každé nadechnutí bude obrovský boj.
Nechci aby to tak bylo, ale nejsem dost silná. Myslela jsem si, nalhávala jsem sobě i ostatním že ano, ale pravdou je, že to pořád bolí. Hrozně moc. 

Nemůžu se pořádně nadechnout.

4 komentáře:

  1. Až mi ukápla slza. Jako bych četla svůj příběh. Drž se lifeordreamidiots.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Ti Karin! Doufám, že se Tvůj příběh stočil šťastnějším směrem :)

      Vymazat
  2. Pane Bože. Tohle je dokonalé. Už při čtení jsem si uvědomovala, že bych měla něco změnit. Kdybych sem napsala začít žít tak by to nebyla pravda. Života si užívám plnými doušky, ale něco tomu chybí. Něco co by mi ten život ještě více zlepšilo a dokázalo mi pomoci v situacích, které jsou komplilované, složité a já je nemohu zvládnout.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kristý, všechno zvládneš a bude Tě u toho provázet úsměv od ucha k uchu :) Obě zprávy mi udělaly obrovskou radost - slibuju, že budu užívat, ale Ty také, platí? ;)

      Vymazat