Tak a je to. Poslední den v práci právě končí. Žaludek se mi svírá, ale zároveň sem i hrozně ulevilo. Nechápu jak můžou v jednom těle, v jedné mysli probíhat tak rozporuplné procesy.
Posledních šest měsíců uteklo jako voda. Neuvěřitelně rychle. Až moc rychle. Hlava mi to pořád nebere.To už je vážně konec?! Do očí se mi derou slzy. Věděla jsem, že tenhle den přijde.
Ale nečekala jsem, že to bude taková emoční houpačka.
Přípravy na loučení s mým týmem zabraly spoustu hodin. Někomu se možná může zdát přehnané, že jsem strávila několik hodin pečením pochoutek na svůj poslední pracovní den. Někomu možná přijde zbytečné psát každému kolegovi osobní Thank you kartičku. A někdo možná kroutí hlavou nad celým tímhle článkem. A co jako?
Slyšet slova chvály na svou osobu není vůbec lehká věc. Když vám někdo vyjmenovává vaše nedostatky a chyby, můžete se bránit. Ale při skládání poklon "pouze" děkujete. Na dnešní den těžko nacházím slova (a už mi začínají slzet oči). Nevím ani proč vlastně píšu tyto řádky. Asi to bude proto, že když se ze svých pocitů vypíšu, uleví se mi.
Celé to začalo v prosinci roku 2014..
Ten měsíc a několik dalších předtím bylo hodně těžkých. Možná úplně nejtěžších v mém životě. Došlo k jedné, v té době zásadní, věci, která spustila kolotoč nepěkných momentů. Ale nějakým zázrakem se také stalo něco báječného. (Děkuju mami, tati, Kubo a Pítře, že jste mě k tomu "dokopali"!!).
Poslala jsem přihlášku na zahraniční stáž do Anglie. Snila jsem o tom od počátku studia na vysoké škole. Ale pak přišel moment, kdy jsem se toho snu SKORO vzdala. Neměla jsem sílu snít. Došla mi chuť. Touha... Ale přeci jen jsem zalarmovala poslední zbytky toho mého starého já a dala dohromady životopis společně s motivačním dopisem. Nechtěla jsem si vyčítat, že jsem to nezkusila. Ale ani jsem skutečně nedoufala, že by to mohlo vyjít.V lednu ale přišla překvapivá zpráva.
"Jste v dalším kole přijímacího řízení. V nejbližších dnech obdržíte termín telefonického pohovoru.."
V ten moment se cosi zlomilo. Získal jsem chuť. Chuť snít, plánovat, těšit se a doufat. Přípravy na tenhle pohovor byly důkladné. Tím myslím opravdu důkladné. Šlo vlastně o můj první skutečný pohovor a rovnou v angličtině, přes telefon, s významnou firmou. V ten moment, kdy mi zazvonit telefon, by se ve mně krve nedořezal. Celé to trvalo asi deset minut. Po zmačknutí červeného tlačítka jsem měla v hlavě prázdno. Nic. Nevěděla jsem co jsem jim to vlastně říkala. Mluvila jsem na ně vůbec anglicky? Dávalo to smysl? Na co jsem zapomněla? Panebože, co jsem jim to říkala?...
Nedávala jsem si moc velké šance. Spíš vlastně žádné. O několik týdnů později se mi zastavilo srdce.
Přišly výsledky. Rozhodlo se o mé budoucnosti. Byla jsem přijatá na praxi do Bentley Motors.
Několikrát za sebou jsem otevřela a zase rychle zavřela ten pdf soubor. "Ne, to nemůže být pravda..", probíhalo mi neustále hlavou. Ale v červenci jsem přistála na letišti v Manchesteru a tři dny po příletu jsem stála před hlavním vstupem mého prvního opravdového zaměstnavatele. Bála jsem se, ne že né. Skoro nikomu jsem nerozuměla, bydlela jsem v jednom domě z cizinci, pracovala jsem ve zcela neznámém prostředí, v doposud nepoznaných systémech, s hromadou čísel a anglických slov, která jsem sotva zvládla vyslovit.
Bylo to těžké. Ale nic bych na tom nezměnila!
Ten půlrok uběhl neuvěřitelně rychle. Poslední dva týdny se mi zdají jako jeden den. Konec se blížil stále rychleji a rychleji. Nepřipouštěla jsem si to. Nechtěla jsem. Ta změna mě děsila. A stále mě děsí. Ale už je to tak, má praxe skončila a já musela říct sbohem. Některým lidem definitivní, některým možná jen dočasné. Pořád je to však sbohem.
Nesnáším loučení. Neumím se loučit. Bulím jako želva, zadrhne se mi hlas a jsem neschopná vyplodit smysluplnou větu, vydat jakýkoli zvuk. Loučením s celým týmem bylo krásným momentem. Mít možnost vidět všechny pohromadě. Slyšet jejich krásná slova na mou adresu....
One to one schůzka s mým šéfem byla asi nejtěžší část dne. Sice je to šéf, ale hlavně je to báječný člověk, který mi dal šanci. To on byl na druhé straně telefonu, to s ním jsem dělala pohovor. On si vybral do týmu studentku zcela bez pracovních zkušeností. On byl tím, kdo mě podporoval a dodával mi odvahu. Díky němu a jeho přístupu jsem měla možnost prožít nejbáječnější půlrok svého dosavadního života, během kterého se z té malé stydlivé Barborky stala mladá sebevědomá žena. Snažila jsem se mu poděkovat, ale prostě není v mých silách zformulovat přesně to, co mám v mysli. Dokonce jsem se i rozbrečela. Ale nebyly to jen slzy smutku. Byly to také slzy vděčnosti a štěstí, které mě potkalo. Možnost zažít to všechno, co jsem zažila. A také slzy radosti, že pojedu domů a uvidím svou rodinu a kamarády.
Smutek, radost, štěstí, vděčnost...to všechno a mnohem víc dohromady ve vodopádu slz.
Asi vám nic z toho nedává smysl. Asi zcela určitě. Ale mě ano. Ikdyž tu teď bulím a budím spolubydlící svým smrkáním, vím, že tyto odstavce mají smysl. Pro mě ano. Pokaždé když je budu číst, tak si vzpomenu na každý moment z uplynulého roku a půl. Na všechno dobré i špatné. Protože bez toho špatného by nemohlo být to dobré. I díky tomu se mé slzy postupně zastavují. Vím, že tohle je smutný moment, ale má svůj důvod. A ten důvod bude zase dobrým a šťastným momentem někdy v budoucnu.
To co právě skončilo budu mít v srdci napořád. Je ale čas posunout se dál, otřít slzy a splnit si další sny.
Project tem is the best! Děkuju mami, tati, Kubo, Pítře, Týnko, Adél, Bobe... Vím, že si tohle někteří z nich nikdy nepřečtou, ale musím jim poděkovat. Nejen osobně, ale i takhle. Co je psáno, to je dáno!
Vaše B.
Žádné komentáře:
Okomentovat