pátek 8. ledna 2016

Někdy stačí jeden email, aby člověku poskočilo srdce...

A teď popravdě - kolikrát jste si řekli "Ne, na to nemám. Nebudu to ani zkoušet, bylo by to zbytečné.."? Jestli se železnou tváří vrtíte hlavou na znamení, že nikdy, tak vám nevěřím. Pardon, ale nevěřím.

Každý o sobě někdy pochyboval. Není na světě člověk, který by si ve všem a vždy věřil.


A proč se vás na to ptám? No, řeknu vám co se stalo, když jsem na to já sama pomyslela naposledy.


Těsně před Vánoci mi srdce poskočilo. Zjistila jsem totiž, že jedna nově vzniklá agentura hledá nového člena do svého týmu. A proč z toho dělám takovou kovbojku? Protože přesně o takovém místě už dlouho sním. O pár týdnů dříve jsem bráchovi říkala, že přesně něco takového bych dělala klidně i zadarmo, jako neplacený stážista, jen abych mohla být u toho. Vidět celý proces od počátku zakázky až po její konečnou fázi. Potkat všechnu tu spoustu inspirativních lidí. Lámat si hlavu nad originálním zpracováním, plánovat týdny a měsíce odpředu. Podílet se na projektu, který může oslovit stovky, možná i tisíce lidí. Pro mě práce snů. Ale!
Jsem student. Když se to tak vezme, tak nemám pořádnou praxi v oboru. Vlastně v podstatě žádnou. Tohle není brigáda nebo částečný úvazek, je to full-time job. V Praze. Já studuji a bydlím mimo Prahu. Za půl roku chci zase odjet z ČR. Už mám vše naplánované.... Je to hezká představa, ale nechám to být. Stejně bych neměla šanci v tom množství daleko lepších a schopnějších kandidátů. 

Nejsem dost dobrá.


Vykašlala jsem se na to? NE. Několik nocí jsem pořádně nespala. Během dne jsem kolikrát přemýšlela nad tím jak by to bylo krásné, získat právě tuhle práci. Že by to možná nějak šlo zařídit. Že cestu do zahraničí můžu odložit. Že teď by to bylo perfektní načasování. Že...
A pak mi to došlo. Já po té práci toužím. Jsem ochotná vzdát se kvůli ní některých plánů. Přehodnotit svou nynější představu o své budoucnosti. Objevila jsem něco, co mi za to stojí. A toho se nemůžu vzdát. 

Nesmím si to nechat proklouznou mezi prsty. Když to teď nezkusím, budu si to další roky vyčítat.


A proč vlastně tvrdím, že na to nemám? Copak nejsem dost pracovitá? Nemám odhodlání a hromadu nápadů? Sice ještě nemám dostudováno, ale studuji přesně tenhle obor. Ve volném čase se tomu věnuji. Budu o tom psát bakalářku. Mám chuť pustit se do toho naplno a napnout všechny svaly v těle, sebrat všechnu energii i z toho posledního zapomenutého koutku těla. A to všechno pro tuhle pracovní pozici.

Není tohle dostatečný důvod k tomu, abych zvedla zadek a začala pro to konečně něco dělat?


Někdy stačí jedno zásadní rozhodnutí, a všechno další najednou zaklapne do sebe. Že mi to nabourá plány? No a není snad  život o tom, že své plány měníme a upravujeme? Není tohle příležitost k tomu, splnit si jeden z největších snů? Odpověď zní ano. Hned jak jsem myšlenku, že to prostě musím zkusit, přijala za svou, psal se motivační dopis sám. Prsty mi tančily po klávesnici a slova naskakovala sama od sebe. Nebyl to klasický motivační dopis. Měla jsem pocit, že ho musím napsat jinak. Vykašlat se na všechny otřepané fráze a napsat ho od srdce, jak to všechno cítím. Mnozí by možná řekli, že se akorát ztrapním. Určitá uniformita je u takto důležitých věcí potřeba. Ale já jsem cítila, že tomu tak není. 

Věděla jsem, že tohle je ten nejlepší a nejpravdivější motivační dopis, jaký jsem kdy napsala. 


Byl jednou z nejpravdivějších věcí, které jsem kdy vůbec napsala. Byl to kus mě. Sázka na jednu kartu. Win or loose.
A teď se už konečně dostávám k tomu emailu, o kterém měl vlastně celý článek být. Tento týden mi přišla odpověď. V emailové schránce na mě blikala zpráva s rozhodnutím, zda to byl úplný propadák anebo jestli stále existuje jiskřička naděje. První řádky nezněly moc povzbudivě. Srdce jsem měla v kalhotách. "Achjo, tak to nevyšlo." probíhalo mi hlavou ještě než jsem to celé dočetla. Ale pak to přišlo. Motýli v břiše a pocit neuvěřitelné extáze. Můj motivační dopis je přesvědčil, že bych měla dostat šanci na pohovor! Ačkoli nejsem ideální kandidát, ačkoli existuje obrovská spousta kandidátů s lepšími zkušenostmi a vzděláním. Těch několik řádků je přesvědčilo, aby mi dali šanci. 
Ikdyž jsou šance na získání téhle práce mizivé, já se nevzdávám. Samotný pohovor je daleko víc, než v co jsem mohla ještě před pár týdny doufat. A co mi tahle zkušenost dala?

Nikdy se nevzdávejte. Pokud víte, že máte něco udělat, udělejte to! 


Ten pocit, který máte v sobě je to hlavní. Vykašlete se na pohrdavé komentáře okolí. Nenechte se zastrašit svým vlastním strachem. Některé věci prostě víte a existuje důvod proč. Jen se nesmíte bát zkusit to. Nakonec totiž zjistíte, jak bezva to je, poslechnout svou intuici. Život není peříčko, ale některá rozhodnutí jsou ve výsledku vlastně hrozně lehká. Třeba jako to peříčko.


Držte mi palce, aby skutečnost, že jsem do konce ledna v Anglii, nehrála proti mě. Snad budu mít možnost zúčastnit se toho pohovoru. Ikdyby to znamenalo letět do Čech na otočku. Anebo skypový telefonát. Nechci se svého snu vzdát. Vím totiž, že na něj mám. Můžu si ho splnit.

Nebojte se a vykročte vstříc svým snům!

Vaše B.

8 komentářů:

  1. Super článek a naprostý souhlas :) Je třeba nebát se, umět se rozhodovat, věřit si a jít si za svým. Někdy nejde až tak o zkušenosti a dovednosti, jako o to nebát se udělat krok do neznáma a neučit se rychle novým věcem. Osobně jdu většinou do věcí dost po hlavě a se držím hesla "leť, křídla roztáhneš cestou" :) Držím palce s pohovorem! (snad bude mít článek pokračování!) :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle heslo se mi libí, asi si ho vypůjčím :) Pomalu docházím k tomu, že když se budu pořád bát, tak si nic stejně neužiju, je třeba změnit to a začít žít naplno. Moc Ti děkuji Anet! Určitě se tu objeví něco o tom, jak to nakonec dopadne, ikdyby to bylo neveselé rozuzlení téhle "záhady".

      Vymazat
  2. Sakra motivační článek, smekám. Nemohu než souhlasit a taky držím palce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát Ti děkuji. Jsem neuvěřitelně ráda za takovou odezvu a za možnost takhle motivovat :)

      Vymazat
  3. Souhlasím, kdybys tam nenapsala, do smrti by sis to vyčítala. Příležitost je třeba popadnout za pačesy, protože zázraky se občas dějí :) Hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kéž by se těch zázraků na světě dělo víc, aby mohli být všichni šťastní. Já tuhle příležitost jen tak nepustím :) Moc děkuji, Eliško! :)

      Vymazat