Každý je snadno nahraditelný? Vážně?

"Když na to přijde, každého je možné nahradit." Kolikrát jste tohle už slyšeli? Já nespočetněkrát. Věta omílaná dokolečka dokola. 

Copak nejsme v ničem unikátní ani jedineční?

Odpověď zní NE! My totiž jsme. Originalita je vlastnost, kterou si ani neuvědomujeme, ale máme ji všichni. Někdo se jí veřejně chvástá, někdo ji tutlá ve svém nitru a někdo o ní ani neví. Pravdou však je, že tak či tak, každý z nás má svůj jedinečný přístup k životu na téhle planetě.

A proč o tom teď píšu? No, řeknu vám to na rovinu - sama jsem měla pocit, že jsem až příliš snadno nahraditelná. Má stáž spěje ke svému konci a já se nacházím v bodě, kdy předávám svou pracovní pozici nové slečně a pomalu se loučím s prací, která byla součástí mého života přes půl roku.

Je těžké dívat se, jak někdo jiný zvládá vaši práci stejně dobře jako vy. Nemá problém a vše mu jde snadno.

Ten pocit, že jste pro svého šéfa a kolegy nepostradatelní najednou mizí v dáli. Vidíte, že tu práci zvládáte nejenom vy, ale i někdo další. Bodne vás u srdce při představě, že už nejste výjimeční a jediní. Pomalu ale jistě se začnete obávat, že na vás všichni zapomenou a budou okouzleni tím novým člověkem, vaším nástupcem. To je pořádně nepříjemné semínko pochybnosti zaseté ve vašich myšlenkách. Čím víc nad tím přemýšlíte, tím je to horší. Až se dostanete do bodu, kdy se začnete skoro radovat, když "ten nový/á" něco zkazí. Je to pro vás totiž důkaz, že vy jste lepší.

Nikdo není lepší. Vzpomeňte si na svůj začátek. Však jste taky určitě udělali nějakou chybu. Nebo snad ne?

Nikdo nemůže být lepší, protože srovnávat dvě samostatné lidské bytosti je jako hledání podobnosti mezi melounem a hamburgerem. Ano, obojí je jídlo, ale chutná stejně? Zasytí vás stejně? Voní stejně? Mají lidé alergii na obojí? Musí obojí zrát, vařit se nebo je jen vezmete a sníte bez jakékoli práce? Jsou to dvě neporovnatelné věci. Stejně tak jako lidé. Ano, všichni jsme lidé, ale každý máme jiné kvality, jiný vzhled, jiné dovednosti, i ta vůně každého z nás je jiná.

Můžeme dělat stejnou práci, můžeme ji všichni zvládat, ale stejně bude rozdíl v tom, jestli to udělá Pepíček nebo Vlastička. 

Záleží totiž i na tom, jak k té práci přistupujeme, v jakém pořadí ji děláme, s jakým zápalem, s jakým výrazem, s jakou motivací. Že mi pořád nerozumíte? Zkusím vám to vysvětlit ještě jinak.

Když vyplním nějaký formulář a úplně stejně ho vyplní i slečna, kterou zaučuji, budou všechna okénka obsahovat stejnou informaci, ale písmo bude jiné. Když budu dělat zápisky ze schůze, a ona bude zapisovat úplně to samé, sdělení bude stejně, ale každá v počítači použijeme jiný formát. Když budeme sedět na té samé poradě, obě budeme poslouchat o stejné, ale každá si z toho času stráveného posloucháním odneseme něco jiného a budeme to rozdílně aplikovat v dalších postupech.

Když budou naši kolegové říkat vtip nám oběma a obě ho pochopíme, budeme se obě smát, ale náš smích nebude stejný. Stejně jako není stejný náš hlas, ačkoli říkáme úplně to samé. Že je to hloupost a plácání o nesmyslech? Možná, pro někoho. Pro mě ale ne. Dnes jsem si totiž uvědomila, že není možné někoho jen tak nahradit. Ano, práci za vás udělá někdo jiný stejně dobře, ale nebude to to samé, jako kdybyste to udělali vy. Vždy je něco jinak. Maličkost, úplná kravina. Ale je to tak. 

Jak chcete srovnávat jablko a hrušku? Obojí je ovoce, ale znamená to, že když máte chuť na jablko, tak vás hruška uspokojí? Můžete jablko nahradit hruškou bez povšimnutí?

Zkuste se nad tím zamyslet. A když se budete cítit snadno nahraditelní, vzpomeňte si na tenhle článek. Nikdo není nahraditelný, každý jsme totiž jedinečný. Bez nás už to nebude ono. Pořád to může být fajn, ale nebude to stejné. Nejsme totiž snadno a zcela nahraditelní. Jsme jedineční. Každý z nás. Vždy a napořád.

Vaše B.