Padesátiny, vysoký tlak a důvod, proč můžu v klidu spát #letterBtalk

8:02 - Přicházím do našeho obřího open officu. Jdu pozdě. O dvě minuty. Pospíchám, abych stihla připravit zasedačku na dnešní jednání celého oddělení. Celého oddělení Nákupu ve firmě, kde už 3 měsíce pracuji. A ve které strávím ještě několik dalších měsíců. Každý čtvrtek je stejný – ráno přichystám občerstvení na jednání, potom připravím podklady pro jiný meeting mého šéfa, na který v ostatní dny chodím také (ve čtvrtek si mě ale žádají jinde). Doženu resty z předešlého dne a sbalím si svých pět švestek a jdu si na několik hodin sednout a poslouchat důležitá vyjednávání. Vše v angličtině – úžasná příležitost poslouchat nejrůznější dialekty a rozšiřovat si slovní zásobu. Takový byl plán dnešního dne....

Začne to ale jinak. Můj šéf má totiž narozeniny. Padesáté. Netušila jsem to. Respektive jinak – věděla jsem, že někdy teď to bude, ale přesné datum jsem netušila. Ok, řekla jsem si. Asi to bude trochu pompéznější než obyčejné narozeniny kohokoli jiného z týmu. Popřejeme mu, dáme za tým přání a možná bude o víkendu oslava pro nejbližší kamarády z oddělení. Ale Barbora se zase spletla. Celé oddělení vyzdobilo jeho stůl balónky a nápisy. Všude na zdech visí jeho fotky od dětství až doposud. Rozhodně to nikdo nepřešel jen tak…

8:05 - Popřeji mu dobré ráno a hned v další větě také Vše nejlepší!… Každý k němu chodí a přeje mu. Není se čemu divit, zná snad každého ve firmě, však tady pracuje už 31 let.

Když se na chvilku ztratí z dohledu, ptám se ostatních, zda mám skočit koupit přání. Odpověď, že se už všichni podepsali na jedno velké přání za celý Nákup a vybrali peníze na dárek, mě docela zaskočila.

„Copak Ty jsi nečetla všechny ty emaily, co ohledně toho chodí už několik dní celému oddělení?!“

„Ehm…ne? Mně žádný email nepřišel.“

„Hmmm, to je zvláštní. Bylo jich hodně… No ale už je to hotové a zalepené“

Po třech měsících v nové práci prošvihnete narozeniny svého šéfa jen proto, že vás jeden člověk, nepřidá na seznam hromadné korespondence. A to i po několika upozornění, že by to udělat měl. Ano, je to hloupost, ale člověka to zamrzí. Jak se mám potom integrovat, když mám pocit, že jsem devadesáté deváté kolo u vozu? Krev se ve mně začíná vařit. Tak tohle teda ne!

Na papír píšu jména nás všech, „nových“ internů z naší školy a rázuju si to do kanceláře paní, která emailovou databázi a hromadný adresář spravuje. Nejsem nepříjemná, ale dostatečně důrazná rozhodně ano. Zjistila jsem totiž jednu věc – pokud tady člověk prosí a pomalu se omlouvá za to, že něco potřebuje, všichni se na něj vyprdnou. Jakmile si trochu nedupnete, ušlapou vás za živa…

9:54 Jdu koupit přání a sbírám podpisy od naší české skupinky. To snad dá dostatečně najevo, že se nechceme separovat. Tak trochu z nouze ctnost, ale zoufalé časy si žádají zoufalá řešení.

Tohle všechno během několika málo minut, v mezičase mezi vyplňováním hory papírů a zadáváním čísílek a písmenek do systémů a databází. Ale už je čas hnout se dál, naštvání nenaštvání…

13:53 – Sedím na meetingu už přes 3 hodiny. Zrovna začala další část téhle nekonečné session. Místnost je plná lidí. Všechna místa okolo hlavního stolu uprostřed jsou obsazena. Muži v oblecích stojí všude, tvoří tmavou armádu, která se neustále rozrůstá díky frontě, která se line ven ze dveří na chodbu. Jednají a dohadují se o výdajích a cenách. Je tu hrozné horko. Místnost bez oken. Takové malé vězení…

15:12 – Stačí mi dvě ruce na to, abych spočítala kolik nás tady je. Konečně můžu dýchat. Nejsou tu všichni namačkaní jeden na druhého. Má úzkost zmizela, cítím se i vcelku pohodlně. Ještě je před námi něco přes hodinu schůzování, ale kafe a čaj to jistí. A dostala jsem karamelku! Odpočítávám minuty do konce…

16:11 – Konec jednání. Teď zase všechno uklidit a srovnat, aby bylo vše v pořádku pro další dny a další jednání.

16:38 – Karamelka je dobrá. Moc dobrá! Mňam! Pusu mám zalepenou, ale chrochtám si blahem. Ikdyž výčitky nad sladkým tam někde v hlavě taky jsou. Posledních 22 minut a jde se domů…

17:00 – Jde se domů. Třikrát hurá a jedno jupí k tomu!

17:01 – Už to ve mně nevře. Kašlu na nějaké nepříjemnosti v práci. Na starosti a na tu hromadu papírů, co mě čeká zítra. Dnešek si chci užít. Ikdyž jsem tak unavená, že bych nejraději rovnou zalezla do postele a prospala se až do pátečního rána. Ale nejdřív musím absolvovat 30 minutovou cestu domů.

17:34 Tak, honem do sprchy, něco k jídlu, pustit Hru o trůny (první díl – ale o tom vám napíšu zase někdy příště), dát nohy nahoru a vypnout mozek. Vlastně ne – musím ještě dokončit článek a nahrát fotky. Ale to chvilinku počká…

23:40 Článek je připraven. Mám ho zveřejnit? Bude to vůbec někoho zajímat? No co... Kdyby ne, tak já jsem se alespoň z toho všeho vypsala a uvědomila si, že ačkoli mi tlak stoupá velice rychle a dokážu se snadno naštvat, dokážu taky vychladnout. A na konci dne stejně záleží hlavně na tom, jestli jste spokojení sami se sebou. Druhé totiž ovlivnit nemůžeme. Co ale máme ve své moci je naše vlastní chování a jednání. A já jsem dnes udělala to nejlepší, co jsem dokázala. Můžu jít v klidu spát. Vím totiž, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách a tím nejlepším možným způsobem jakého jsem schopna. A na ostatní, kteří nám staví překážky na naší cestě životem, se můžu pro dnešek vykašlat…

Dobrou noc, čtenáři moji. (Anebo dobré ráno, pokud jste právě vstali či snad snídáte. V tom případě i dobrou chuť ;))

Vaše B.