pondělí 19. února 2018

Když nejde všechno podle plánu

Žít v zahraničí. Poznávat nové kultury, učit se nové jazyky, ochutnávat nová jídla.... Vidět všechnu tu krásu, která je v každém koutě světa jiná. Objevovat přírodu, města, oceán, lesy, louky, východy a západy slunce... To všechno a mnohem víc je důvod proč mě to táhne daleko od domova. Proč je ta potřeba odjet tak velká. Nejsem cestovatel vyrážející každý týden do nové země. Jsem člověk, který chce určitou oblast poznat do hloubky. Objevit ty, na první pohled, skryté charakteristiky konkrétní destinace, které nevidí víkendový návštěvník. Mám potřebu v dané zemi žít, abych měla možnost vstřebat všechny její dobré, ale i špatné stránky. Mám díky tomu pocit, že vím, kde bych (ne)chtěla žít. 

Možnost žít v cizí zemi nám dává neskutečný dar toho, že zahraniční zkušenost můžeme promítnout do své domoviny a třeba i díky tomu propadnout ještě větší lásce ke své rodné hroudě.




S dlouhodobým přesídlením za hranice se však pojí i potřeba zanechat doma to co máme rádi. Není možné přenést svůj dosavadní život na jiné místo a myslet si, že tím budeme mít to nejlepší z obou světů. Každé rozhodnutí o stěhování je vykoupeno určitou daní. Ať už se stěhujete z jednoho kraje České republiky do druhého nebo z Čech do Austrálie, musíte oželet určité prvky svého dosud každodenního života. Pokud chcete něco nového získat, musíte o něco "starého" přijít, alespoň částečně.... Jestli řešíte problém s transportem svých věcí a máte pocit, že se bez svého oblíbeného zrcadla a perfektně prosezelé židle neobejdete v novém domově, pak si ani nepředstavujte jaké to bude trápení až si uvědomíte, že vaše rodina už není o patro níž/o dům vedle/o pár ulic dál. Že setkání s přáteli bude předcházet domlouvání přesného času a místa, ikdyž dřív stačilo napsat "sraz za 5 minut na rohu" a oni tam byli.



Ikdyž se říká, že u těch opravdových vztahů partnerských, rodinných nebo přátelských nehraje vzdálenost roli a pokud mají vydržet, jejich síla nebude oslabená množstvím kilometrů..... je to náročný. Nemožnost být s těmi, na kterých vám záleží vám bude trhat srdce. Pomalu, nevědomky... možná si toho ani nevšimnete, ale najednou se to ucítíte. Přijde chvíle, kdy budete mít na krajíčku. Může to být když vám bude smutno anebo když budete naplno šťastní. Můžete zatoužit po jejich objetí, které by od vás odehnalo všechny starosti světa anebo můžete zatoužit po tom, abyste se s nimi mohli podělit o všechnu tu krásu kterou vidíte, o všechny ty báječné momenty, které prožíváte. Říká se, že sdílený smutek je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná. Klišé,co říkáte? Jo! Ale pravdivý!


Říká se, že sdílený smutek je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná. Klišé,co říkáte? Jo! Ale pravdivý!


Náš život se skládá z tísíců střípků. Z obrovské hromady malých a vzdáleně bezvýznamných momentů, které však tvoří náš svět. Svět, který je jedinečný. Všichni sice žijeme na stejné planetě ve stejnou dobu, ale to, jak vnímáme sebe, svůj život, své okolí je natolik individuální, že nikdo další nemůže vědět jak přesně chápeme a prožíváme každou sekundu našeho dne. Tím, že část těchto maličkostí sdílíme s ostatními jim dává možnost nahlédnout do našeho světa a nám zase do toho jejich. Pokud však není takovéto sdílení možné kvůli tomu, že jsme každý jinde, může být naše propojení s druhými oslabeno. Virtuální komunikace nám všem poskytuje možnosti, o kterých by se našim předkům mohlo jen zdát. Přesto, nebo právě proto, že technika postoupila mílovými kroky vpřed, je osobní kontakt stále víc a víc důležitý. Slova mohou vyjádřit hodně, nedokážou však vyjádřit vše. Někdy nám prostě slova dojdou a v takový moment komunikujeme na zcela jiné úrovni. Pohledem, dotykem, postojem, dechem.... a to všechno v textových zprávách chybí. To všechno nejde přenést ani přes obrazovku, která by nám s tím měla pomoci. To všechno musíme prožít společně nebo o tom alespoň mluvit a předat emoce pomocí určité energie, která z nás sálá, ať už vědomě či nevědomě. A něco takového bohužel (bohudík?) nedokážeme vtěsnat do zpráv, do telefonátů, do obrazovek.



To, že nám chybí ti, které máme na světě nejradši je přirozeným pocitem. Emoce jsou naší nedílnou součástí a je třeba uvědomit si, že je má každý. Ty "dobré, veselé, šťastné, ale i ty "špatné", smutné a depresivní. Všichni na světě prožili radost, smutek, štěstí i rozčarování, touhu i nenávist...a takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Některé emoce ani nejdou popsat slovy. Nemáme pro ně pojmenování. Jsou natolik silné, že není možné vyjádřit jejich podstatu pomocí obecně používaných komunikačních prvků, Slova někdy prostě nestačí.... v takový moment přichází na řadu právě pohyby, gesta, pohledy...

Stesk. Tohle slovo v nás všech vyvolává podobné, ale i naprosto rozdílné, asociace. Pocit, který tímto slovem popisujeme je jedním z těch nejsilnějších. Lidská podstata je založena na sdílení. Na sdílení vědomostí, jídla, času, pocitů a spousty dalšího. Už od pradávna tvořila lidská rasa alespoň malá uskupení, která poskytovala jednotlivým členům určitou formu bezpečí a klidu. Jakmile však někdo toto uskupení opustil, pocítil nepříjemný svíravý pocit na hrudi. A ten pocit přetrvává i o mnoho tisíc let později. Nevymizel. Jen se o něm nemluví. Je totiž považován za ukázku slabosti. Stesk = slabost. Dvě S. S, která vyvolávají odmítavý postoj. Nikdo nechce tato dvě S považovat za běžnou součást svého života. Jenže právě tohle odmítání jim přidává na síle. Přiznání si toho, jaký je skutečný stav představuje první krok směrem ke zmírnění dopadů a projevů těchto dvou S. Když se s nimi smíříme, naučíme se s nimi pracovat a můžeme je v určité míře i odstranit. Nebo alespoň omezit.


Nebojme se přiznat si, že se nám stýská. Jeto zcela normální a naprosto přirozené. Dáváme tak najevo sobě samým i svému okolí, že nám záleží na ostatních. Že je nám jedno kde se zrovna teď nachází a co dělají, protože na ně prostě myslíme kdykoli kdy bychom je chtěli mít nablízku. Berme stesk jako příležitost pro prohloubení našich vztahů. Ve skutečnosti totiž díky němu můžeme odhalit kdo je pro nás v životě důležitý, bez koho si nedovedeme své dny představit a kdo je pro nás pouze jednorázovým rozptýlením, dočasnou výplní prostoru a času, jejíž vlastnosti a postoje nechceme ani znát. Berme stesk jako příležitost poznat své nitro, své touhy, sny a plány. Sebe sama.

Berme stesk jako "zlo" díky kterému dokážeme ocenit krásu přítomnosti našich drahých. Berme ho jako prostředek pro uvědomění si skutečné hodnoty lidského času. Času, který my věnujeme druhým a který oni věnují nám. 


Berme ho jako přítele, který nás občas neskutečně štve, ale kterého ve svém životě potřebuje každý.


Stýskejte si. Ne moc dlouho a smutně, ale trochu ano. Uvědomíte si díky tomu, jak báječné lidi kolem sebe máte. Uvědomíte si, jak moc jste za všechny vděční a jak moc vám na nich záleží. 

Vaše B.

1 komentář:

  1. jako mámu mě to dostalo do kolen, ale vím, že všechno co se děje, se děje z nějakého důvodu a hlavně vím, že ty to zvládneš, plníš si své sny, i když se může zdát, že z tohoto snu by ses nejraději probudila v bezpečí domova. Ale nezoufej se to jen přechodný stav mysli...... a pokud ne zabal kufry a naber směr DOMOV ....

    OdpovědětVymazat