Po třech dnech chození po skotských městech jsou mé nohy vděčné za klid a pohodu, kterou jim skýtá domov. Zjišťuji, že jsem opravdu hoooodně pozadu s psaním článků. Měla bych se do toho vrhnout po hlavě. Co třeba článek každý druhý den v tomto týdnu, počínaje dneškem? To zní jako výzva, která by se možná dala zvládnout. No uvidíme...
Ale teď zpátky do Dublinu. Další várka fotek je tu!
DEN DRUHÝ
Noc a následné probuzení byly až překvapivě bezproblémové. Ubytovaní jsme byli v hostelu Generator, který je jednou z "poboček" sítě hostelů. Za sebe můžu toto ubytování jedině doporučit. Pokoj byl čistý, učelný a za rozumnou cenu. Večer byla také možnost poslechnout si živou hudbu přímo v hostelové restauraci/baru. A to opravdu stálo za to - místní zpěvák vytvořil báječnou atmosféru a jeho zpěv byl přímo uhrančivý.
Po probuzení následovala honba za vydatnou a chutnou snídaní. Naše skupinka byla vcelku náročná a proto jsem notnou chvíli brouzdali uličkami Dublinu, než jsme se definitivně rozhodli pro Mochaland Cafe, kde jsem neodolala tradiční porridge s banánem, medem a horou rozinek. A k tomu nesmělo chybět Chai latte. Bez něj by to prostě nešlo.
S plnými bříšky jsme se vydali směr přístav. A vzali jsme to po nábřeží řeky Liffey, která rozděluje Dublin na dvě části. Pokud budete mít to štěstí, že vám bude v Dublinu svítit slunce, vydejte se právě touto ulicí. Blízkost řeky, ve které se odráží sluneční svit je perfektním doprovodem při objevování města.
Samuel Beckett Bridge je novodobou dominantou města, kterou objevíte pokud se vydáte směrem k přístavu. Pět let starý most je dílem architekta Santiaga Calatravy, který navrhl bezpočet moderních staveb po celém světě (například v Seville, Valencii, Zurichu či Torontu).
Spokojení a unavení z toho všeho jídla jsme se usadili na lavičkách podél řeky a rozjímali. Jeden z nejmagičtějších momentů nastal, když pán na vedlejší lavičce začal zpívat tradiční irské písně. Zavřela jsem oči a jediné co jsem vnímala byly sluneční paprsky, které mě lechtaly po obličeji a hlas toho postaršího irského pána.
Možná to byla meditace, možná jen únava z jídla doplněná příjemným teplem ze slunce.. Každopádně jsem po dlouhé době nechala plavat všechny starosti pryč a jen si užívala ten přítomný okamžik. Ten moment dokonalosti. V Dublinu...
Ale nic netrvá věčně proto jsme i my museli hnout kostrou, abychom nezmokli. Zničehonic se přihnaly mraky a od té chvíle už jen a jen pršelo. A když venku prší a vlhký vzduch vám vleze pod všechny vrstvy oblečení a studí, je nejlepším lékem teplá káva. A já si zvolila staré dobré Pumpkin Spiced Latte ze Starbucks. Každý o něm básní, tak jsem ho musela také vyzkoušet.
Zamrzelo mě, že jsem nedostala ten hezký podzimní kelímek, ale což. Hlavní je, jak to kafe chutná, že? A tohle bylo dobré. Sice za docela nehoráznou sumu, ale dobré. A protože to byla ta největší varianta kelímku, byla to vlastně i večeře. Tolik hutného kafe najednou člověka zasytí. Vážně jo!
Noc a následné probuzení byly až překvapivě bezproblémové. Ubytovaní jsme byli v hostelu Generator, který je jednou z "poboček" sítě hostelů. Za sebe můžu toto ubytování jedině doporučit. Pokoj byl čistý, učelný a za rozumnou cenu. Večer byla také možnost poslechnout si živou hudbu přímo v hostelové restauraci/baru. A to opravdu stálo za to - místní zpěvák vytvořil báječnou atmosféru a jeho zpěv byl přímo uhrančivý.
Po probuzení následovala honba za vydatnou a chutnou snídaní. Naše skupinka byla vcelku náročná a proto jsem notnou chvíli brouzdali uličkami Dublinu, než jsme se definitivně rozhodli pro Mochaland Cafe, kde jsem neodolala tradiční porridge s banánem, medem a horou rozinek. A k tomu nesmělo chybět Chai latte. Bez něj by to prostě nešlo.
S plnými bříšky jsme se vydali směr přístav. A vzali jsme to po nábřeží řeky Liffey, která rozděluje Dublin na dvě části. Pokud budete mít to štěstí, že vám bude v Dublinu svítit slunce, vydejte se právě touto ulicí. Blízkost řeky, ve které se odráží sluneční svit je perfektním doprovodem při objevování města.
V Dublinu nebudete mít nouzi o kulturní vsuvky. Na každém kroku můžete narazit na zajímavou budovu (ať už historickou nebo moderní) a na různorodé sochy a památníky.
Famine je památníkem připomínajícím všechny lidi, kteří byli nuceni opustit Irsko kvůli hladomoru v 19. století. Sochy, které vytvořil Norma Smurfit, znázorňují strádající irský lid. Materiál a způsob, jakým jsou vytvořeny nahání mráz po zádech. Je to sousoší, které ve vás vyvolá mnoho pocitů. A které vás donutí zamyslet se na tím, jak bychom měli být šťastní, že žijeme v době blahobytu.
Samuel Beckett Bridge je novodobou dominantou města, kterou objevíte pokud se vydáte směrem k přístavu. Pět let starý most je dílem architekta Santiaga Calatravy, který navrhl bezpočet moderních staveb po celém světě (například v Seville, Valencii, Zurichu či Torontu).
Jeden by nevěřil jak při brouzdání ulicemi vyhládne. Po několika hodinách byl vyhlášen hon na další jídlo. Tentokrát oběd. A jelikož jsme chtěli zkusit něco tradičního (když už jsme v tom Irsku!), zavítali jsme do tradiční irské restaurace Old Mill,ve čtvrti Temple Bar, co by kamenem dohodil právě od známého Temple baru (kde jsme byli předešlý den, viz článek).
A co dobrého jsem si dala? Jak by řekl český klasik - guláš s bramborovu kaší. A v podstatě to něco na způsob guláše bylo. Kořenová zelenina, brambory, vařené hovězí maso a to vše v omáčce s vínem a Guinessem. Měla jsem co dělat, abych to do sebe našťouchla, ale bylo to tak dobré, že jsem nehodlala na talíři nechat ani drobeček, ani kapičku. Uff, povedlo se.
Jedno z nejlepších jídel, které jsem kdy ochutnala. Takže s chutí do něj, pokud se rozhodnete pro Old Mill!
Možná to byla meditace, možná jen únava z jídla doplněná příjemným teplem ze slunce.. Každopádně jsem po dlouhé době nechala plavat všechny starosti pryč a jen si užívala ten přítomný okamžik. Ten moment dokonalosti. V Dublinu...
Ale nic netrvá věčně proto jsme i my museli hnout kostrou, abychom nezmokli. Zničehonic se přihnaly mraky a od té chvíle už jen a jen pršelo. A když venku prší a vlhký vzduch vám vleze pod všechny vrstvy oblečení a studí, je nejlepším lékem teplá káva. A já si zvolila staré dobré Pumpkin Spiced Latte ze Starbucks. Každý o něm básní, tak jsem ho musela také vyzkoušet.
Zamrzelo mě, že jsem nedostala ten hezký podzimní kelímek, ale což. Hlavní je, jak to kafe chutná, že? A tohle bylo dobré. Sice za docela nehoráznou sumu, ale dobré. A protože to byla ta největší varianta kelímku, byla to vlastně i večeře. Tolik hutného kafe najednou člověka zasytí. Vážně jo!
No a pak? Pak už jsme jen nasedli na autobus a vydali se na 45 minut dlouho jízdu směr letiště. Chvilka čekání na letišti a pak hodinový let "domů" do Británie.
Hodina je krátká doba, ale když vedle vás sedí upovídaná slečna, která vám stihne vyložit celou rodinnou historii včetně všech zajímavostí a vztahových kotrmelců, zjistíte, že hodina je někdy vlastně docela dlouhý úsek dne :D
A tak skočily naše dva dny v Republic of Ireland. Jeden víkend jistě nestačí na důkladné prozkoumání hlavního města. Ale proto, aby si člověk udělal hrubou představu, zda se tam chce ještě někdy vrátit, to rozhodně stačí.
A já teď vím, že tohle byla sice má první, ale zcela určitě ne poslední návštěva Irska, ani samotného Dublinu.
Jaké město, místo anebo stát vás okouzlilo během krátké chvíle a víte, že se tam jednou vrátíte? A kde se vám tak strašně moc nelíbilo, že jste rovnou zavrhli myšlenku vydat se tam znovu?
Mějte se krásně a užívejte si i obyčejných chvil ve vašem životě.
Vaše B.
Žádné komentáře:
Okomentovat