Slzy, loučení a obranné zdi... #letterBtalk

Život je zvláštní. Plný nečekaných momentů a zvratů.

Každotýdenní společná večeře spolubydlících. Tradice, která tu funguje již několik měsíců. Báječný zvyk, ve kterém chci rozhodně pokračovat i s novými spolubydlícími.

Je pátek pozdě večer, spíš tedy sobota hodně brzy ráno. Sedím tu v posteli, počítač na klíně a přemýšlím. Přemýšlím nad spoustou věcí. Hlavně nad několika posledními týdny. A nad budoucností. Nad plány, jejich (ne)splnění a co to pro mě znamená.

Mám celý dům pro sebe. Nikdo tu není. Dosavadní spolubydlící odjeli, odjeli domů ke svým rodinám, do Dánska a Německa. Natrvalo. S největší pravděpodobností je už nikdy neuvidím. Maximálně tak na Facebooku budu moci sledovat, co se v jejich životech odehrává. Ale mluvit spolu už možná nikdy nebudeme. Žili jsme pod jednou střechou měsíc. Strávila jsem s úplně cizími lidmi jeden měsíc v jednom domě. Čtyři týdny. Nezdá se to moc, ale za tu dobu mi přirostli k srdci. Nestali se mými nejlepšími kamarády. Ale jsou někým víc než jen známými. Nedokážu vysvětlit čím pro mě byli, a jsou. Každé ráno jsme společně snídali. Po příchodu z práce jsme si povídali, společně vařili, poznávali se. Večer jsme si popřáli dobrou noc. Vtipkovali jsme, vyprávěli si o svých rodinách, o své minulosti a o svých snech. Vlastně ty lidi ani neznám, ale vím o nich daleko víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Vím jaké mají denní rituály, jak mluví o svých sourozencích, čeho chtějí v životě dosáhnout, co pro ně znamenal jejich pobyt zrovna tady.

Někdy cizím lidem řeknete daleko víc než nejbližším kamarádům a rodině. Je to jednodušší. Ale postupně se ti "cizinci" stávají vašimi přáteli, kamarády, blízkými. A když přijde čas loučení je to těžké. Už se nemusíte nikdy potkat. Může se stát, že na sebe za pár měsíců zapomenete, že společné vzpomínky budou přebity zážitky s někým úplně jiným. Může to být, a s největší pravděpodobností to také je, úplný konec jedné kapitoly vašeho života, jednoho přátelství, jedné zvláštní a neopakovatelné části vašeho životního příběhu.

Sedím tu sama, všechny pokoje jsou prázdné. Po tvářích mi pomalu tečou slzy. Jsou to slzy smutku, protože jsem přišla o nové přátele, ale také slzy štěstí. Vím, že oni jsou šťastní, protože začínají novou kapitolu ve svých životech. Mají před sebou spoustu nezapomenutelných chvil, které jim z celého srdce přeji.

Ten měsíc tady mi dal hodně. Je to nepatrně dlouhé období v životě, ale s rozhodujícím vlivem na myšlení a vnímání světa. Učím se mít ráda sama sebe. Ale myslím, že můžu prohlásit jedno - Naučila jsem se mít ráda své okolí. Lidi, kteří jsou jeho nedílnou součástí. ....Už si kolem sebe  nestavím tak vysoké hradby jako v minulosti. Ono je totiž vážně příjemné pustit si někoho k tělu. Ostatní nám nechtějí ublížit, někdo možná ano, ale většina lidí chce být jen šťastná a chce štěstí předávat i dál. Je důležité si tohle uvědomit. Ano, můžeme se spálit, vždy se najde někdo, kdo nám ublíží, kdo nás zklame a podvede. Ale ten moment, když zjistíte že máte kolem sebe lidi, kterým na vás záleží a kteří se z původních cizinců stali vašimi blízkými přáteli, je báječný. A ikdyž brečíte, protože jste o ně přišli, jste tam někde uvnitř šťastní a vděční za to, že jste měli to štěstí poznat je a pustit je za své obranné valy. Vzpomenete si totiž na to teplo a vřelost, které společně s nimi vstoupili do vašeho života a vaše srdce poskočí.

Kathrin i Henrik mi budou chybět. Noví spolubydlící jistě budou také fajn, ale tihle dva byli mojí kotvou v rozbouřeném moři prvních několika týdnů v mé nové životní etapě. Byli mými průvodci na jednom úseku mé životní cesty. Doufám, že se naše cesty ještě někdy protnou. Nebo že možná dokonce půjdeme zase kousek spolu, stejným směrem.

Jsem šťastná, že jsem dostala možnost poznat tyto dva báječné lidi. A nikdy toho nebudu litovat. NIKDY!

Vaše B.

P.S. Nevíte někdo jak zastavit ty krokodýlí slzy?